» Čaj - cesty
Chuť Himálaje
Za čajem do nejvyšších sfér

Víno mi nejvíc chutná v jednom jihomoravském sklípku, pivo nejlépe ocením v útulné venkovském hospůdce, kam ztahaný dorazím na výletě s přáteli, dobrou kávu si dám po nedělním obědě a vychutnám si trochu pohodlí, něco ostřejšího v rozumné míře třeba při sváteční partičce mariáše s kamarádem na chalupě. Nejsem znalcem nápojů, jen si jejich konzumaci spojuji s prostředím, které umocní tu správnou náladu. Z tohoto hlediska bych měl čaj zařadit do čajoven a uznat jistý rituál, který pouhé pití povyšuje do vyšších sfér. Přiznám se, že zápolím s nedostatkem času, a tak si v Praze takovou radost dopřeji jen při některé z pracovních schůzek. Rozhodně to není pravidlem. Ale s tím „povýšením do vyšších sfér" jsem to vzal doslova v okamžiku, kdy jsme se domluvili s partou přátel a poprvé vyrazili do Himálaje. Z hlavního města Nepálu Káthmándu se lze dostat autobusem či mikrobusem (případně letadlem) k úpatím hor a pak se vydat po některé z tras vstříc bělostným štítům. Zástupy „trekařů" z celého světa dokazují, že podobná cesta dnes už není výjimečným dobrodružstvím - stále však zůstává výjimečným zážitkem. A tak jsme přes hory a doly šlapali pod Mount Everest.

A protože se nám zážitky opravdu zadřely pod kůži, vydali jsme se sem znovu - tentokrát na „trek" kolem masivu Annapúren. Třetí výpravu chystáme do oblasti Langtangu - půjdeme vstříc další z osmitisícovek, Šiša Pangmě. Kulisa himálajských osmitisícovek při takové túře je úžasná a cesta vzhůru má v sobě možná i něco víc, než jen naplnění touhy stoupat do hor. Kamenité stezky se proplétají mezi keři rododendronů, ve strmých srázech nad divokými toky řek, po horkých pláních. Potkáváme na nich (ve vyšších výškách) stáda jaků se svými průvodci a vedle kolegů „trekařů" nosiče, vynášející všechno možné i nemožné vzhůru (od nákladu materiálu horolezeckých expedic až po zásoby do „lodží"). Cokoliv, co má kola, to zůstává tam dole. Těžko schůdný terén vše takové vylučuje, nevidíme ani obyčejný trakař. Všechno se musí vynést. Trasy klasických „treků" zdolávají velehorské průsmyky, zažili jsme na vlastní kůži, jaké to je třeba v 5500 metrech. Víc než fyzická námaha se projevuje vliv vysoké výšky - a hrozí vysokohorská nemoc. Proto se vyplatí nespěchat, postupně se aklimatizovat a hodně pít, samozřejmě ne alkohol. O nabídku nápojů není nouze - využít lze přírodních zdrojů (po nezbytném „ošetření" vody) a hlavně lákavé nabídky „lodží" či „čajoven", jejichž síť je opravdu hustá. Nejsou to žádná luxusní stylová zařízení, to kouzlo tkví v něčem úplně jiném. Prostá chatrč z nasucho poskládaných kamenů, kamenná zídka, na které se suší jačí trus. Tak vzniká vynikající výhřevné palivo - ve vysokých výškách dřevo není a v nižších polohách je pochopitelně kácení stromů velmi omezeno. Uvnitř chatrče uvidíme hliněnou pícku a na ní kovovou trojnožku a konvici s vroucí vodou. Vybíráme z nabídky - silný černý čaj bohatý na třísloviny osvěží a posílí na další cestu. Vybrat si můžeme i čaj kořeněný, aromatický čaj mátový nebo dát přednost citrónové horké šťávě. Pije se z obyčejných skleniček, něco na způsob „hořčičného servisu" (vzpomínáte, pamětníci?), ale chutná náramně. Sedí se uvnitř - v těch „lepších čajovnách" je pohostinská místnost oddělena od kuchyně, nebo venku, u těžkého dřevěného stolu, s výhledem na zasněžené vrcholky pod modrou oblohou. Čím se dostaneme výš, tím jsou „čajovny" jednodušší. Vaří se i konzumuje v jedné místnosti, načichlé kouřem. Takový „tea-room" se dokáže uchytit v neuvěřitelné výšce. Vzpomínám, jak jsme absolvovali „trek" kolem Annapúren. Klíčové bylo zdolání průsmyku Thorong (5416 m). Časně ráno jsme vycházeli z velice skromné „lodže" v necelých čtyřech a půl tisících metrech, o tři stovky metrů výš jsme se posilnili černým čajem v prostorném a útulném zařízení a pak nabírali další výškové metry - uprostřed velehor, po sněhových polích, v krajině, která určitě budila respekt.

Někde v pěti tisících před námi vyrostla kamenná chatrč, zevnitř sálal oheň a ven se linula vůně čaje. Kdo by odolal. Hřáli jsme se o sklenku s vroucím nápojem a očima objímali nádherné panorama. Kamenná chatrč byla i v sedle - tady už byla volba jasná, alespoň na chvíli se dalo uniknout chladu a větru. To nejhezčí ale přichází večer, kdy uondaní kilometry i výškou vybereme si některou z mnoha „lodží", složíme kletry, roztáhneme spacáky a pak vyrazíme na něco k snědku a pití. Už jsme si zvykli, že živobytí je tu levné, lidé přátelští a pohostinní, a tak si to opravdu užíváme. Sedíme na kamenné terase, popíjíme svůj čaj a pozorujeme nebe poseté milióny hvězd... Všechny zpáteční cesty vedou přes Káthmándú. Při prohlídce památek nevynecháme ani procházku po nejrušnější obchodní části Thamelu s mnoha obchůdky a úžasně pestrou a bohatou nabídkou, zamíříme i do centra města na náměstí Durbar. V jedné z vedlejších ulic (a není jediný) je specializovaný obchod s čaji, pár kroků od náměstí. V originálním balení (dřevěná krabička s emblémem Budhova oka potěší sběratele suvenýrů) tady najdeme nejrůznější druhy čajů - ať už nepálských nebo ze sousední Indie. A tak si alespoň kousek toho zážitku můžeme vzít s sebou zpět do Evropy.

Autor: Petr David