» Čajové nádoby
Dračí pece
Už jste někdy slyšeli o dračích pecích? A co to vůbec je taková dračí pec? Proč jsou pojmenovány právě po dracích? Jsou to snad nějaké transformace pohádkových bytostí, přenesené do reálného světa?

Příliš mnoho otázek - odpověď je jediná a poměrně jednoduchá. Nejdříve si ale musíme uvědomit, že ze sebelepší hrnčířské hlíny nevznikne půvabná čajová konvička yixing, pokud se nevypálí v peci za určité teploty.

Pojmenování dračích pecí vychází z jejich vnějšího tvaru. Dračí pece se většinou stavěly na úpatí svahů. V lidech evokovaly pohádkové draky, odpočívající na svazích. Snad to trochu dokumentují i fotografie, které jsou na této stránce. Dračí pece jsou vysoké sedm až sedm a půl metru a dlouhé mezi čtyřiceti až šedesáti metry. Četné otvory pro nasávání vzduchu jsou rozloženy tak, aby se vrchol pece udržoval horký a suchý. To samozřejmě výrazně napomáhá odpařování vody z jílu a vypalování konviček a šálků. První takovéto pece z období dynastie Song, které objevili archeologové, byly ve skutečnostmi malými dračími pecemi. V období dynastie Ming a Qing se hrnčířská hlína obvykle míchala s jinými jíly a teprve potom se z ní vytvářely keramické artefakty, které se vypalovaly v dračích pecích.

Dračí pece jsou speciálně navrhované tak, že jsou mnohem vyšší, než jiné vypalovací pece, navíc mají troje až čtvery vkládací dveře. Čajové konvičky jsou nakupené ve vrstvách na různých policích tak, aby vyplňovaly celou dostupnou výšku pece. Police chrání konvičky před kontaktem s přímým plamenem, který by mohl výrazně měnit barvu konvičky. Tyto police jsou vyrobeny z ohněvzdorného jílu a jsou posypané vrstvou jemného písku, aby se zabránilo přilepení konvičky během vypalování. Vypalování v dračí peci začíná od jejího nejnižšího bodu. Zpočátku se tak odstraní vzdušná vlhkost v peci. Dále, když už se oheň rozhořel, se přikládají suché větvičky a polena, postupně od nejnižšího vzduchového otvoru až nahoru. Je nezbytná veliká zkušenost obsluhy pece, aby dokázala udržovat teplotní škálu v takovém rozmezí, které zabezpečí dokonalé vypálení zboží a zabrání jeho popraskání, či změně barvy.

Dračí pec o délce zhruba šedesáti metrů má celkem deset sektorů, každý z nich se dělí na čtyři oddíly a ty ještě na šest menších částí. Každá část má dvanáct polic. Z toho vyplývá, že v takové dračí peci je celkem 2880 polic. A protože na každou polici se vejde devět kusů konviček, je možné najednou vypálit 25 920 čajových konviček yixing. Doba vypalování je v průměru deset dnů, po které se tvoří dokonalé charakteristické zmaky konviček yixing. Bohužel, tohle všechno je už dávno minulostí. Dračí pece už dnes nechrlí oheň do noci. Poslední dračí pec vyhasla v roce 1960. Dnes jsou nahrazeny buď elektrickými pecemi, nebo pecemi tunelovými, ve kterých se jako paliva používá uhlí a benzín.

Autor: MiM

...............................................................................

Japonské litinové konvičky

Japonské litinové konvičky tetsubin patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v čajových nádobách objevuje...

Kdy přesně se v Japonsku objevily první litinové konvičky na čaj, to dnes už nevíme. Dá se však předpokládat, že to bylo současně s nahrazením drceného prachového čaje čajem listovým. Čaj Sencha pronikl do Japonska z Číny někdy v polovině 17. století. Tehdy bylo Japonsko silně ovlivňováno Čínou nejenom v čajové kultuře, ale také v pronikání a prosazování se neopkonfuciánských myšlenkových postupů. Čaj Sencha nebyl považován za vhodný k používání při čajových obřadech, ale často se používal jako léčivý nápoj.

Během 18. století se stalo životní normou při širokou veřejnost popít s přáteli a rodinou šálek čaje. Pro většinu Japonců však zůstával kvalitní čínský čaj nedostupným, vzácným a drahým. O to více se rozvíjelo pití obyčejných čajů, které Japoncům nahrazovaly vysoce kvalitní, ale o to dražší čaje čínské. S tím samozřejmě souvisí i používání konviček a šálků. Litinové kuchyňské nádobí, zvané Tetsubin, se začalo používat i k vaření vody a přípravě čaje. Tyto obyčejné konvice nebyly většinou ani příliš zdobené, ale dobře udržovaly teplo a vlhkost i při chladnějším počasí. Postupně, především zhruba v polovině 19. století se na ně začalo pohlížet už ne jako na kuchyňské nádobí, ale jako na symbol přípravy a pití čaje. Postupně se začaly některé konvičky bohatě zdobit, byly vykládané zlatem, stříbrem či mědí.

Dvěma nejznámějšími tvůrci byli Iwate, jehož konvičky jsou považovány za dokonale vyvážené v poměru ceny a kvality - a Yamagata, který se profiloval ruční výrobou originálů.

Výhodou litinových konviček na čaj je to, že prohřívají stejnoměrně, dokonale a dlouho drží teplo a jsou vynikajícími i ze zdravotního hlediska: voda, která se v nich vaří do sebe neabsorbuje žádné nevhodné, či dokonce jedovaté látky z materiálu konvičky.

Nová konvička Tetsubin se musí - podobně jako dýmka - "zakouřit". Naplní se vodou a postaví se na velice mírný plamen. Odpařená voda se postupně dolévá. Zatímco tělo konvičky se pomalu prohřívá, povrch se otírá vlhkou látkou. Před prvním použitím je velice vhodné opakovat tento proces tři až čtyřikrát.

Pokud byste někde získali japonskou litinovou konvičku na čaj, doporučujeme vám následovný postup: Pod konvičkou udržujte mírný plynový plamen. Vodu nechte odpařovat v konvičce poměrně dlouho, rozhodně několik hodin. Po ukončení konvičku velice pečlivě vytřete do sucha. Rozhodně k mytí nepoužívejte žádné čisticí prostředky nebo saponáty. Jednoduše po použití konvičku pečlivě vypláchněte a vytřete do sucha. Nerostné soli z kondenzované vody, které se usazují na vnitřku konvičky považují v Japonsku ze zdraví prospěné. Nevystavujte konvičku působení solí ani olejů. Pokud se budete držet těchto jednoduchých pokynů, bude vám litinová konvička Tetsubin sloužit dlouho k vaší úplné spokojenosti.

Autor: MiM

 

Dr. Stuart´s - Zelený čaj