Francois Villon: Malý testament

Malý testament je báseň, kterou François Villon sepsal v roce 1456 na rozloučenou se svou milovanou Paříží, těsně před svým druhým odchodem z tohoto města. Hned na začátku říká, že jsou vánoce 1456 a že bude bezpečnější, když odejde. A to hned ze dvou důvodů. Vykradl totiž pokladnici Pařížské Sorbonny a také kvůli nešťastné lásce. Beznadějně se zamiloval do ženy, která jeho lásku neopětovala. Ba co víc, byla to koketa, která si s ním pouze hrála, ve skutečnosti však milovala jiného. Villon se tedy chtěl zbavit pout lásky a uprchnout před zákonem.
V další části básně odkazuje mnohé věci a nemovitosti velkému množství lidí. Nejde však o to, že by jim opravdu přenechával svůj majetek (vždyť skoro nic v závěti není jeho), ale o to, aby se vysmál a pohoršil všechny ty, co mu způsobili příkoří a ty, kterými pohrdal. Je přitom bezohledný a zlý. Ve smyslných a dvojsmyslných narážkách kompromituje známá a vážená jména - vážená lidmi, jichž si neváží ani on, ani jeho vrstevníci. Pohrdá kněžstvem a vysmívá se mnišským řádům. Zdůrazňuje jejich chlípnost hrabivost a obžerství. Dělá si legraci z hloupého soudce a vypovídá, jak snadnovydává lež za pravdu. V poslední sloce pak se stejným nemilosrdným výsměchem vykreslí i sám sebe.
Jeho verše prostupuje strach ze smrti, odpor k stárnutí, nevole z bídy a nespravedlnosti tohoto světa, záliba v dobrém jídle a pití, hluboká a nezapomenutelná láska k proradné ženě, tedy vše, co je člověku blízké, z čeho se skládá život a co dříve či později prožívá každý na vlastní kůži nebo ve vlastním srdci. A tím byl Villon lidem tak blízký - tenkrát, v jeho době byla lidem smrt jaksi více nablízku než dnes, skrývala se i za maličkostmi a hrozila z každého, pro nás dnes směšného, přestupku. A ještě něco Villon dodal svým básním. Byl to právě ten výsměch a humor, v té době ještě v poezii nezažitý.
To byl tedy Malý Testament, báseň, v níž si François Villon vzal na mušku všechny ty, kterými pohrdal, kteří mu byli pro smích a které nenáviděl.